Pohádka o Píšerince Lucince - část druhá
To se ví, že se v ní okamžitě probudila ohromná zvědavost, super-vymýšlecím píšerátkám tak vlastní. Přitiskla svůj čumáček na studené sklo a dívala se do temnoty za ním.Nejdříve nic nespatřila, ale když si její malá očíčka zvykla na tmu, zahlédla v dálce jakýsi pohyb. Vypadalo to, jako by se někdo blížil přímo k ní. Po předchozích zkušenostech už byla Lucinka trošku opatrnější a raději se teď rychle běžela schovat. Měla v plánu počkat v úkrytu dokud neznámý neodejde. Zalezla tedy za nejbližší hromádku polštářů a tak dovedně se tvářila jen jako malý tyrkysový polštářek, že náhodný kolemjdoucí by jí za něho určitě považoval.Takhle šikovně zamaskovaná čekala a než bys řekl "super velké čokoládové bonbony", uslyšela slabounké vrzání a skřípání otevírajícího a zase zavírajícího se okénka a poté ozvěny kroků někoho, kdo jistě nebyl o mnoho větší než ona. Když slyšela, jak si ten dotyčný hopsá a k tomu vesele prozpěvuje, okamžitě se přestala bát, že by to snad byl někdo nebezpečný. Vykoukla zpoza své hradby polštářů a uviděla malého kulaťoučkého píšerinka zamazaného čokoládou od osmi vlásků až po špičku ocásku. Jen očíčka mu bíle zářila jako dvě lentilky na čokoládové figurce. Nesl tak velikánské vajíčko, že ho pod ním skoro nebylo vidět."Ahoj!" pozdravila píšerinka hlasitě. Píšerinek sebou trhnul, obří vajíčko se zakymácelo a - hladce se sneslo do peřin. Hnědý píšerinek vypadal dost zmateně - vyjukaně si Lucinku prohlížel a mumlal si pro sebe:
"Co to...? To přeci není možné!"
Potom se sebral a rychle vyrazil zpátky k okénku co mu jeho krátké pacičky stačily. Lucinka ještě slyšela jak za běhu volá:
"Šéfe! Šéééfe!!" a musela se smát, jak jí jeho chování přišlo legrační.Za chvíli byl srandovní píšerinek zpátky a s ním přišel i jeho nadřízený. Byl sice také celý politý čokoládou, působil ale přeci jen trochu starším a váženějším dojmem než-li malý píšerinek. Moudře si Lucinku prohlédl, pokýval hlavou a rozvážně řekl:
"Ne. To není naše pišišátko."
Lucinka mu docela neporozumněla, zeptala se proto vychovaně:
"Prosím?"
"Myslím tím, že jsi neutekla z některého z našich vajíček. Nebo snad ano?"
"Ne, vůbec ne, dostala jsem se sem úplně jiným způsobem," řekla spěšně Píšerinka Lucinka.
"Hned jsem si to myslel," ozval se zas pan ředitel. "Takhle veliká píšerka jako jsi ty, by se do vajíčka nejspíš nevešla," vysvětloval. "Ale teď bychom si rádi poslechli tvůj příběh," dokončil pak.
Lucinka tedy začala vyprávět: jak se vydala za objevením tajemství této hory, popisovala svou cestu k vrcholu a nakonec se dostala i k dlouhému pádu vnitřkem hory a k nalezení okénka. Zatímco mluvila a ti dva jí se zájmem naslouchali, pomalu se všichni tři přiblížili k otevřenému okénku, prolezli jím a poté i krátkou tmavou chodbou.Ocitli se v obrovitánské místnosti ve které to nádherně vonělo čokoládou. Lucince se okamžitě začaly v tlamičce sbíhat sliny a překvapeně zjistila, že má hlad.
"Tady, v naší továrně, vyrábíme jen tu nejjemnější a nejlahodnější čokoládu," chlubil se ředitel, ve tváři hrdost. Byl by rád pokračoval ve vychvalování ale musel se omluvit: "Práce volá," sdělil jim rychle, "musím ihned zkontrolovat funkčnost třetího ramene přívodu čokolády do kotle 4C v sekci F11. Ty bys mohl zatím Lucinku provést po výrobně a všechno jí ukázat," obrátil se ještě na píšerinka a už uháněl za povinnostmi.
Teprve teď měli malý píšerinek a Lucinka možnost spolu promluvit.
"Já se menuju Lucinka a ty?" řekla píšerinka.
"Já sem píšerinek Tlustý a normálně mám tyrkysovou barvu," řekl píšerinek a hezky se na Lucinku usmál.
TAK SE PÍŠERINKA LUCINKA SEZNÁMILA SE SVÝM BUDOUCÍM MANŽELEM PÍŠERINKEM TLUSTÝM
.
.
Jen pište!
(Lucinka, 19. 11. 2006 18:57)