Kouzelný prsten
Kouzelný prsten
Mám kouzelný prsten. Nevím, jak jsem ho dostala, a proč ho mám, ale mám ho, mám kouzelný prsten. A tak by se mi mělo splnit každé přání. Hned to zkusím. Co bych si tak asi mohla přát? A už to mám! Přeji si...
Světový mír... ????? Ne, to ne, to se hodí tak akorát pro proslov královny krásy... Navíc, s kouzelným prstenem v ruce, se na blaho naší planety vzpomíná jen s velkými obtížemi. Člověk je totiž zcela zaměstnán sám sebou, v jeho nitru se odehrávají zmatené souboje. Jeho "praktické já" ho neustále v hlavě bičuje ostrým: "Tomu přeci NEUVĚŘÍŠ!!!" Druhá strana mé mysli je naopak naprosto klidná, tiše naslouchá výbuchům svého naštvaného souseda. Pak ho jediným pohledem umlčí a zbaví veškeré síly. Fantazie zvítězí.
V tu chvíli mi už nic nebrání otočit prstenem....
Slyším hukot, svištění protínaného vzduchu a překvapeně zjišťuji, že letím. Ale jakou rychlostí! V klidu bych předhonila stíhačku, ta by v dálce za mnou zpoceně supěla a stejně by šanci neměla. Vrtá mi hlavou, jak je možné, že mi není zima?! Vzápětí mi ale svitne: " Vždyť je to přece kouzlo!" a blaženě se oddám tomu šílenému letu.
"Šplouch!" ozve se a pak já: "Co to - ," nedokončím, protože mne moře nesmlouvavě zabalí do pokrývky z vln. Jen co se mi na chvíli podaří vyprostit hlavu z vodních pařátů, rozhlížím se zmateně kolem, moc toho ale nevidím neboť přicházejí stále nové nedobrovolné sprchy. "Kde to jsem??" ptám se znovu a znovu. "Sem jsem přeci nechtěla!" Nakonec usoudím, že se někde musela stát chyba... Ještě než si ale stačím promyslet, co podniknu, nemile mě z úvah vytrhne náhlá změna houpavého pohybu vln - teď se točím v divokém víru a pár vteřin na to přistanu ne zrovna pohodlně v hromadě ohlazených oblázků. Jsem na břehu.
Cože, na břehu?! Na břehu ČEHO?! Vysvitne ve mě naděje, rozzáří mi mokrý obličej: "Že bych nakonec byla správně?" Touto myšlenkou se doslova nadchnu. Vyškrábu se na nohy a začnu se prodírat přilehlým lesíkem. Z "lesíka" se ale vyklube docela slušný prales, vyskytují se zde samé prapodivné rostliny. Zdá se, že vše roste neuvěřitelným tempem, zdejší půda bude jistě velice plodná. Ač je na to všechno nádherný pohled, něco mi zde chybí, navštíví mne pocit osamělosti a zařídí si u mne praktický dvoupokojový byt. Kromě malé roztomilé pěti-puntíkaté (ano, počítala jsem to!) berušky jsem zde nikoho neviděla! Po tvorech, které jsem tak toužila spatřit, nebylo ani vidu ani slechu.
Dva páry bystrých oček po mě ale už nějakou dobu pozorně pokukovaly. Jejich vlastníci se ale pohybovali s takovou opatrností, že jsem o přítomnosti někoho dalšího neměla ani potuchy.
"Ahoj!" řekne kdosi a já při zvuku vysokého hlásku překvapením zakopnu o kámen oblečený do růžového mechového kabátku. Vzápětí se ale radostně rozesměji - dvě malé postavičky, starostlivě se sklánějící nad mokrým "nešikou", okamžitě poznávám. Tvorečkové jemně našlapující na sametové pacičky na mě zevědavě obrací roztomilé čumáčky. Hlavu, posazenou na pruhatém krku, jim přikrývá něžná šešulka osmi vlásků. Po mírně zdvihnutém hřbetě se pne měkká "pilka" končící v půlce krátkého ocásku. Dívají se na mne dvě: zelená a světlounce oranžová píšerka. Věk bych jim odhadla na méně než tři roky, to znamená, že ještě navštěvují "Píšerkovou školku". Pak už se na mě ale obě vrhnou, skočí na mne v plné rychlosti, takže já už podruhé v krátké době padnu na zem do zeleného koberce kapradin. Když se mi je po dlouhé době nadšeného vítání podaří na chvilku přibrzdit, konečně se mohu nadechnout. Nepřestávám se ale šťastně usmívat, vždyť jsem se právě setkala s dvěma obyvateli "Píšerkového ostrůvku"!
Pak si ale vzpomenu na svého tatínka... vždyť i on by si zasloužil tento výlet! Malinko posmutním, až se na mě píšerky nechápavě zadívají. Má tvář se ale vzápětí znovu rozjasní: v kapse totiž nahmatám drobný předmět. Proč by tatínek nemohl? Vždyť já mám KOUZELNÝ PRSTEN....