Kterak se píšerky dostaly k lidem

Kolem roku raz dva tři čtyři nebo pět, byla jedna píšerka. Tedy vlastně spousty píšerek - pár set a ještě několik k tomu. Tyto píšerky byly ctěnými obyvateli malého ostrůvku v oceánu zvaném Tichý - a toto moře bylo opravdu velice tiché a nikomu o Píšerkovém ostrůvku nepovědělo. Země píšerek tedy po dlouhá léta zůstávala v tajnosti.

Některým píšerkám "objevitelům" však po nějakém čase začal malý ostrůvek připadat poněkud těsný. Zatím co se naši praprapředci zabývali problémy opracovávání pazourků a lovili mamuty, píšerky se svými vyspělými technologiemi vyrážely na objevné plavby. Jeden statečný a jinak zkušený píšerinek-námořník, zvaný Kolumbík, patřil mezi první odvážlivce a podnikl jednu, ač ne z právě nejužitečnějších, ale z nejznámějších objevitelských určitě: slavnou plavbu okolo ostrůvku - tím si až do konce života myslel, že objevil důkaz o kulatosti Země... (možná vám vrtá hlavou ta zvláštní shoda jmen - ano, máte pravdu, Kolumbík se později zkomolilo na Kolumbus!)

K velkým vzorům, jaký byl tento píšerinek, vzhlížely generace a generace malých píšerinků a pišišínků. Pišišínek Červený nebyl výjimkou. Běžně jste ho mohli potkat s čumáčkem zabořeným v knihách o nejznámějších mořeplavcích (a mořeneplavcích - ti používali lodě). Byl do nich občas zabrán tak, že nevnímal okolní svět a na celých několik minut NEZLOBIL. V takových výjmečných situacích si pak kolemjdoucí píšerkové babičky pochvalovaly, "jaká že to dnes je vychovaná a sečtělá mládež". Vzápětí ale píšerinek byl zase věrný svému poslání - hodnost "nejvymýšlecího pišišínka" ve městě si přece musel udržet!

"Nedáme si cuc na kládě?" zeptal se pišišínek nenápadně když ze školky dorazil domů. Samozřejmě se návrh u jeho sestřiček a bratříčků setkal s velikým ohlasem. Sedm pišišátek se bleskurychle přesunulo na zahrádku a začaly sbírat, kdo co našel: malý kamínek, kousek sena... To všechno pak odnesly ke garáži a naházely do na první pohled nenápadného přístroje - "Píšerkového mlýnku". V ostatních pohádkách by se mlýnek nazval prostě "kouzelný" ale v našem příběhu se kouzla příliš nevyskytují. Tento přístroj je totiž zatím tím nejdokonalejším vynálezem, na který kdy chytré hlavičky píšerek přišly - dokáže přeměnit atomové seskupení jednoho předmětu do podoby druhého. Tedy v tomto případě se kameny a jiné "smetí" přeskupily na zmrzlinu a to pořádně velikou a ještě s višničkou nahoře. Normální, spořádané rodince o čtyřech členech, by takováto porce stačila na týden, ale mlsná pišišátka ji spořádala během několika minut.

"Mňam!" řekla pišišinka Zelená a spokojeně se olízla. "To byla dobrota!" přidávali se ostatní. Jen píšerinek mlčel a obezřetně pokukoval po tyčince, která zbyla po ocucání zmrzlinky. Pak nahodil "andělíčkovský" výraz a přeochotně se nabídl, že nepotřebný odpadek dojde vyhodit. Sourozenci sice po něm vrhli trochu překvapené pohledy ale vzápětí na to zapomněli a šli se pilně věnovat válení a trávení ven, na zahrádku.

Pišišínek opatrně otevřel zadní vrátka zeleného plůtku a s obličejem "jdu jen na procházku" se počal vzdalovat ulicí Ke klouzačkám od rodného domečku.

To se ví, že neměl namířeno k popelnicím, které vlastně sloužily k zásobení města energií a byly na opačném konci roztomilé uličky s upravenými zahrádkami. Jistý si tím, že ho nikdo neprokoukl, ba ani nezahlédl, zatočil se svým břemenem na zádech do... hlubokého lesa. Prodíral se mezi stromy které ho hladily pečlivě učesanými větvičkami a jeho nadšení a nedočkavost ho poháněly dopředu obrovskou rychlostí.

Za chvíli konečně doběhl ke svému cíli: schovaná ve stínu keřů ležela hromádka dřívek. Na pohled zcela nevýrazná, ničím zajímavá, a přece na ni píšerinek okouzleně kouká, jeho představivost, fantazie bez mezí, vzrušeně vládne celou drobnou osůbkou. V mysli se rozvíjejí úžasné nápady až se musí násilím odtrhnout - vždyť už se po něm jistě schánějí! Však on se jednou dočká a dojde k uskutečnění jeho snu!